Krabice na klobouky

04. 05. 2010 | † 23. 06. 2012 | kód autora: vDL

Vždycky se těším na večer. Ne, nejsem lenoch. Ani kavárenský živel. Dokonce ani neholduji nočnímu životu. A každé ráno vstávám ochotně. Dám sprchu, upravím si vlasy a obličej, připravím snídani,.... běžné ranní úkony. A v té době se už těším, že se den zhoupne jako lístek nad hladinou řeky, ... Jdu do práce a pracuji tam výkonně a zodpovědně, snažím se vyhovět všem nárokům své profese, nereptám, neodmlouvám,... Vím totiž, že se ten lístek nad hladinou, ten, co se při své pomalé cestě lehoulince houpá, že se nakonec pomalu uloží na klidnou vodu. Ještě chvíli se bude hladina kolem něj neznatelně vlnit,... a pak přijde klid. Úplný, tichý, spásonosný klid. Večer. Večer vždycky odkládám šaty a starosti a problémy, které přinesl den. Přistoupím ke své tajné skříni, z jejího dna vyzvednu velikou krabici na klobouky, a chvíli se těším pohledem na schránku, ve které je uchovaná moje největší cennost. Můj puprurový klobouk. Klobouk vzpomínek, snů, neuskutečněné odvahy. Veliký klobouk. A kolem mne je jenom večer. Tak v tom tichu jsme jenom my tři - tma, klobouk a já.

Dala jsem si kloubouk na hlavu. "Tak kampak se dneska večer vydáme, klobouku, příteli tichý? Je čas." "A na co je dneska čas?" zeptal se klobouk."Ani ti, příteli, nevím. Nějak mi usnula fantazie." "Usnula? Je unavená?" Tak to kdybych věděla. Asi. Asi je unavená. Nebo má chřipku. Nebo je zavalená pod lejstry a intrikami, které mě dneska potkaly. Nevím. Vážně nevím. "Příteli věrný, vzpomínáš si, jak tenkrát kvetly kopretiny?" "Kopretiny kvetou každý rok, ty hloupá. Na co myslíš? Na které kopretiny sis vzpoměla?" Tak to vím naprosto přesně. Vzpoměla jsem si na ty kopretiny, co zvolna uvadaly ve váze na stole v kuchyni. Na ty, které jsem nedostala z lásky. To už je dávno. Ne že bych od té doby dostávala kopretiny z lásky. Asi jsem příliš velký snílek. A co se zdá, to je sen. Sny jsou moje parketa. Vždycky jsem snila o tom, že dostanu květiny z lásky. Správně. Snila. Už o kopretinách z lásky nesním. Dneska si nasadím na hlavu purpurový klobouk se širokou krempou a jdu si koupit kytku sama. Takže mám vlastně tu vysněnou kytku z lásky. Kdo mě má radši, než já sama? Jsem dlouho sama. Sama s dcerkou. "Příteli purpurový, vzpomínáš, jak jsem byla zamilovaná?" "Když je něco jednou - poprve a naposled, nezapomíná se to." Tak to jsem se zamilovala. Legrační, co. A snila jsem. Kudy jsem chodila, tam jsem snila. O těch kopretinách. Jak bude milé se mezi nimi procházet s člověkem, kterého mám ráda, jak bude krásné cítit, že i on mě má rád,... A možná by to i vyšlo. Jenomže jsem mu to tehdy nějak zapoměla říct, že jej miluji. A on na to možná čekal a čekal a čekal... Až ho to unavilo a šel se procházet s jinou ženou. Jo. To už tak bývá. A teď něco veselejšího. Právě mi přišla sms od syna, že dostal prác...

.... To je úžasná zpráva. Někdy si v práci vzpomenu na svůj klobouk. Škoda, že jej nemohu brát s sebou do práce. Práce je realita. Klobouk je iluzorní krása. Dneska jsem pročítala pozorně jeden materiál. Pozorně. Velmi pozorně. A bylo to samé - "vymahatelně" a "průkazně" a "kontinuálně"... A já jsem za těmi slovy neviděla ani jednoho živého člověka. I když ten materiál má změnit život několika stům lidí. Bylo to nesbližující. Bylo to jako ta řeka. Ta, co se tak široce a líně vlekla krajinou. Vlekla se a rozdělovala kraj na dvě části. A rozdělovala lidi na dvě části. Lidé k ní chodili a říkali: "My, z pravého břehu, my jsme lepší, než ti z levého břehu." Ale i na levém břehu stáli lidé a říkali řece: "Neposlouchej, řeko. My, lidé z levého břehu, jsme taky dobří. Opravdu." Ale nemysleli to tak. Ve skutečnosti jim v hlavách bydlela pochybnost. "Co když ti z pravého břehu mají pravdu?" Řeka nad lidmi z obou břehů často přemýšlela. "Víte co?" zeptala se lidí z obou břehů. "Postavte přes moji vodu most a začněte se potkávat. Jenom tak zjistíte, jací skutečně jste." "No to je ale dobrý nápad!" jásali lidé z obou břehů a začali stavět most. A práce šla rychle a brzy se na obou březích potkávali lidé z obou břehů. A svět byl krásný. Řeka se široce a líně blýskala krajinou, lidé chodili přes most sem a tam a zdravili se a pracovali spolu a spokojeně spolu klábosili na obou březích. No a přišel odkudsi nový člověk. "Co jste to udělali? Vy jste spoutali řeku mostem! Řeka trpí!" "Ale já netrpím," ohradila se řeka, "já jsem šťastná! Poslouchám klapot střevíčků a šourání pantoflí a dusot mužských bot nad svojí hladinou, a mám radost, že se lidé spolu potkávají." "Ne," řekl ten nový člověk. "Já tě osvobodím." a zbořil most. Pro blaho řeky. Pro blaho řeky? Tak takhle to je asi i s tím novým materiálem. Pro blaho lidstva. "Tak co budeme dělat, příteli můj purpurový?" "Co bychom dělali. Dneska sis mě na hlavu nasadila nějak nakřivo. A plácáš. Máš depku?" "Tak to bych ani neřekla. Mám nostalgično. A nedobírej si mě, jsi přece klobouk."  


Zobrazit další články tohoto autora

Další články z rubriky osobni

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.

Warning: include(reklama_roh.php): failed to open stream: No such file or directory in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38

Warning: include(): Failed opening 'reklama_roh.php' for inclusion (include_path='.:/usr/share/php:/usr/share/pear') in /var/www/web2/nepise.cz/nepise.cz/blog/page-bottom.php on line 38